I. PAPILIO MACHAON

vladimir franta
(2006)

Také nestuduji fyziku.
Takhle mít ji jednou v malíku!
Nejsem tedy fyzikář,
snad…jemnokřídlý samotář,
co doufá ve svou velkou kliku.

Někteří jsou jako klika,
na niž sahá celá Republika.
Tak na jeden dotyk – a dost!...
Žižka také nedotkl se hradu Kost,
byť cloumala jím touha převeliká!

Jenomže a přesto:

Věřím i v kliku na dveřích,
na nichž by kliku nikdo nehledal;
jako hluchý Smetana Bedřich,
že dopředu marné stojí za hřích
a smutný motýl, co strachy nelétal.

Jindy bývám uzívaný,
odraz loužemi mám rozmývaný,
hledím, kde být večer usazen.
A jak myslím –
vráskou dobře prozrazen –
bezděky sním,
zapadajícím sluncem

pohlazen.

"II. GLOBETROTTER"

vladimir franta
(2006)

Říjnové mlhy roztávají,
jídelní vůz se kymácí,
poslední hvězdy se rozdávají,
jak stíny blednou, než se vytrácí.
"Bude to drink, ... dolit jiskrou jinovatky,"
číšnice zvučí, s ní fantóm parfému.
Srdcem tlukou výhybky a křižovatky,
ze snu je den, hlavou beží tucty refrénů.
"Váš účet!"
Zarachotil lán kukuřice,
moře suchých donů Quijotů.
Zítra mi už bude třicet,
jako bych slyšel milióny chechotů.
Džin z láhve řídí vůz restaurační,
ze října dýchá nastuzený pepermint.
Svět je fajn, chvílemi legrační:
Kdo s koho? Snad ten,
komu léta půjčuje G.B.
a smavou tvár – mister Flynn.

"III. SCHYLOVÁNÍ"

vladimir franta
(2008)

Kvůli vráskám bouřku si do čela narážet!?
Což takhle cylindr a místo vteřinovky hůlku?
Máte-li smysl pro svéráz,... žert,
tykejte času a na sobě milujte nejvíc "kůrku".
Mám rád nejrůznější schylování,
když těhotná chvíle ani nedutá...
Většinou jde o chybu zdání, poněvadž
sice může, však nezaprší a kukačka nekuká.
Tak si dát dvacet - v půlden mezi máky -
kde šumí davy chytrých makovic...
O radu si řekněte tu bez rozpaků dřív,
než popraskají šišky všechněch borovic.
Pokud něco není vaším šálkem kávy,
mrak bez světlé linky hrozit si tu umane,
dýchejte klidně a buďte stále zdrávi.
Většina bouřek se - na mou duši -
prostě nikdy nestane.

"IV. ČÍM-TO-ČÍM?"

vladimír franta
(2007)

Šmouhy hučí,
stíny šumí,
z jara zabliká tu květ.
Bdění mučí stopy vůní…teď
i co světem stojí Svět
a já jsem živ!
Vdechuji se zavřenýma očima,
s boulí na čele od kandelábru. –
To zmařené šance
vítězí nade mnou
skrzeva klenby,
klenby svých měkkých říms.
Tyhle prchající elegance!
Nezískal jsem pozornost. Zase.
Ptám se málem jak cizinec:
„Čím to asi?
Čím!?"
A syčím.

"V. SUMMERTIME“

vladimír franta
(2008)

Zubí se ruse
v jednom kuse
Rez.

Tuhleté paní
se vždy klaní
cit, jenž kles.

Óó, slyšíte?
K tanci jim bz-zz-zučí
komár anophelés.

Má malá árie
libá Ti zda-li je?
Toliko hádat lze.
Hle, vzpomínkou opit,
v snu se chci brodit.
Bude mi zle?

In amore veritas,
zlobí se každý ďas,
ba i ten moskyt to ví:

Ve starých lásek
klamné rzi,

tam někde,

jsi

i Ty.

"VI. DE CAELO TANGI"

vladimír franta
(2003)

Dýcháte jak poezie,
nesmyslně krásná noc.
Předu jako cvrček v jizbě,
nebo volám o pomoc?

Přivíráte neboť oči,
zajiskřilt' v nich bledý svit.
Čekám, že teď ozón dýchne
v kalich pravdy nedopit.

Přemítám o Vaší síle.
O čem vlastně snívám já?
Horkých šest Coulombů v srdce -
to se občas přežít dá.


"VII. SEN O ZLATOVLÁSCE"
(Habari za leo?)

vladimír franta
(2000)

Ulicí hned cupitala, hned se nesla
plavovlasá krása.
Rámě lehce pokleslé, jemný chůze kyv
stavěly se pasantům tu na odiv,
a ježto jako plachetnice
plula v svůj něžný kolejní budoár,
zfandit do Ní moh’ se rázem
zbrunátnělý celý trotoár.
Zatím den se chýlil k večeru,
obzor se už beztak pýřil,
cudně červenal,
když v tom z rudého slunce míče
stelární fantom
byl odkudsi se vzal.
Šedým stínem k Zemi se snes,
odhaliv svou vizáž dívce v ánfas,
by ona spatřit mohla přišlou miráž
taktéž - tváří v tvář.
Tu křepký vílí krok zastydl v pohybu.
Jemné rtíky nevykníkly ni ó(ch).
Věc seběhla se příliš rychle.
„Její Excelence-koráb“
vplul do mělkých vod.
A už ne chiméra ni fantóm...
To prazvláštní hvězdný hoch
zašvadronil brebentlivě dřív,
než by se kdo vskutku nadít moh‘.
„Jaká to milá potkaná, světlovlásečko!
Snad ne již zadaná?
Říkejte mi Atnarf-Mamlas-Stáledoufám.
Křižuji Kosmos raketou
a na své pouti si vesměs solitérně zoufám.
Zahlíd’ jsem Vás teleskopem,
mimoletně frče kolem Alphy Draconi.
Což je také důvod, že v areálu zemském
jsem vcukuletu jako na koni.
Říkám si: ‘Mon Dieu! Švitorka ta září…
celým tuctem jasných mlhovin,’
a tak v chýrech slavný coby boivin
Vám smějiž říci: Zde mě máte, Majolenko okatá!"
À propos: Ta dívka – dojata,
že ne žádný vezdejší “anthropos”,
Leč gentleman hned extraterrestrický
zakoukal se v Její objekt lidský –
nekontrolovavši už slova svá,
zašeptala v odpověď sladké: „Ťu-ťu“.
Nato přišlý z hvězd byl chvíli zmaten.
Řeč tak krásnou nečekal.
Na onomatopoické „ťu-ťu“ byl lapen,
sobě nadal, že jazykům se byl více neučil.
A jak byl hozen mimo kontext,
vzpomněl si jen na jistá slova svahilská:
„Jambo, má milá,
doufám, že nikdy ne kwa heri.
Ne, rozhodně ne kwa heri.
Má milá,
ma chérie!“

"VIII. LEV V ZIMĚ"

vladimír franta
(2005)

Vzpomínám na deště.
Lilo, až od chodníků se prášilo.
Nahé ořechy neuschly ještě
a přišel únor,
počasí do mrazů praštilo

Z úlu vylétly hned roje zim.
Jiskřily jak Tiffanyho kameny
a štípaly. Měl jsem pocit vin,
že krásné Přírodě
hladit jsem chtěl její prameny.

Přesto mě bodře sledovala
párem kormoránů z modra nebe.
O létě mi sdělovala
a já zapomněl,
že mě za košilí zebe.
- - -
Čelo pokrylo se potem.
Uvnitř rozezvučely se tamtamy.
Dotkla se mě napuštěným hrotem,
takže vprostřed zimy
vlezl jsem lvu rovnou do tlamy.

Led syčí, jak roztává:
Jsem lovec, krotitel či oběť?
Tohle se často nestává.
Je to lepší než film,
no bodejť.

"IX. MÁLEM U MEDITERÁNU"

vladimír franta
(2006)

Tak jsem přijel do Francie.
Zamířiv do Aix-en-Provence,
ho, ho, François Valadelén
a v kolébce demokracie!
Hraju s sebou cestou pasiáns.

Vlak letí skrz horký duben.
Teplý déšť tančí čúrky po okně.
Jak by ne? K jihu jsem puzen.
Ahoj a salu, Vy bezlisté platany!

Jak tenké vlasy - kudrnaté, křivé -
uličky máš, Město, rozprostřené.
Nespí se mi pro fantazie jurodivé,
když záříš svými lampami.

Je ráno, kašna šumí a v ní delfíni.
Voní kakao, marmeláda a croissant.
Holky tančí za okny – baleríny.
Slyším echo…

Možná v dálce
Chopin šeptá s madam Sand.

Paříži, Ty krásná ženo s vráskami!
Letím opět na sever a sním o Praze.
Aurevoir Tobě i s Tvými láskami.
Tam dole zůstal můj měkký palace.

"X. JARO O VÁNOCÍCH"

vladimír franta
(2004)

A že nám začla nová heliáda!
Celý svět jí leží u nohou,
tiskem duní divná hitparáda,
mnohý se chce tlouci do prsou.

Občas slyším divy starodávné.
Vrzla vrátka – toto jejich zvuk.
Avšak hrady z písku rozbourané
stavět zase může pouze kluk.

City dnes jsou jako instituce.
K růži z ruky sotva přičichnou.
Soudce, stéblo maje na paruce,
pozbyl víry v krásu nevinnou.

Letos odbyl podzim bezsněžný.
Jíva spletlá houpá sýkorky.
Pro lidi se svět stal rovnoběžný,
zevšedněly známé historky.

Já však zněji starým evergreenem,
toužím spatřit úsměv široký.
Můj sen načichlý je naftalínem
jako mládí Indiánky Cherokee.

Hledí-li pár spolu do zrcadla,
žena kouká často na sebe.
Hezká je. Jak růže zvadlá,
když obraz vlastní staví nad tebe.

Že nám začla nová heliáda!
Dvoutisící čtvrtý máme rok.
Mně stále chutná oranžáda,
loknu zlatou za jediný lok!

Jaká jsou ta slova Seifertova:
„…hrozen, krása, lyra, jehněd pel…“
Nezasněží-li, jistě naprší a uschne.
A na jaře?...
Bude všeho zase přehršel!

"XI. TRAGEDIE UNISEX"
(aneb evropská variace simplistic)

vladimír franta
2005

Kde končívají narcisové?
No přece v ústavech spanilo(s)myslných.

Tenhle příběh je o narcisech
Zatím ne o narciskách
Mužích
Zhlížejících se ve vlastních dopisech
Mužích
S okázalými erby na přezkách

Nevidí za špičky vlastních bot
Vždy intimní s výlohou
Touží
V lásce k látce najít jistý středobod
Touží
Ukázat se s plnobokou ozdobou

Obklopeni fůrou nejistot

‘Co já vím, co bych tak chtěl
Ženy
Ženu, s níž lze vstoupit stokrát do týchž vod
Beze změny
Ále…‘

Blud zas narcisovi přes nos přeletěl

A tak melou pantem jako o závod
Pyšní také krasavci
Jen kdyby
Za hru zarděli se jednou, za podvod
Jen kdyby…
Jich sliby neměly tak sladké chyby

Jdu si Hell-sin-kami kolem kaváren
Ženy skrz sklo hledí
Do ulic
Jim naproti u stolku narcis rozvalen
Mluvící od plic
A ženy němí… Pohled mají unaven.

"XII. PAMĚTIHODNĚ"

vladimír franta
(2004)

Dneska jsem obešel Alexandra.
Čekal jsem, že bude mít na hlavě holuba.
Nic. Jen u jeho podnoží ležela vindra
a ve mně rostl pocit, že jsem trouba.

Naštvaní racci šlapali náměstí,
hrrrbili ty svoje hřbety ředitelsky.
Nevšímal jsem si jich více naštěstí,
sykl jsem jen: „Zmizte!“ hezky velitelsky.

Nebe nad hlavou zestárlo šedivě.
Zasejc mě ohodil taxíkář.
Díval jsem se na cestu bedlivě,
cítil kouř, jímž dýmal trafikář.

Náhle se nebe roztáhlo deštěm,
squadrony kapek mě bily do očí,
zrychlil jsem krok na cestě městem,
tam na roh, kde má cesta odbočí.

Proč jen oči nemají stěrače?
Hledy bych si rázem vyčistil.
Kapky žhnuly jak pece slévače,
jich krutosti jsem rád odpustil.

Pak jsem přece prohlédl a žasl.
Lidé chodili jen tak. Deštníků nevidět.
Jak by řekl filozof Russel:
Svět není, čím se zdá.
Tak zavřel jsem ústa a přestal civět.

Tedy si popršelo.
Nebyly ni louže.
Jen na Senaatintori
to dneska lehce klouže.

"XIII. KDYŽ VELRYBĚ NAROSTOU VLASY"
(Pocta kometě)

vladimír franta
(2001)

Nejsem vždy jen balvan ledu,
v rukávu mám proměn pár,
co do vzhledu právě kvetu,
říkáte mi Lineár.
Unavené mívám oudy,
utrmácená jsem z cest,
nech mě tedy, synu hroudy,
pozemšťanům srdce splést.
Dávno zrozena jsem byla
z chladných slzí zhaslých hvězd,
napospas prázdnotě pak zbyla,
když sluch vňal náhle zvuky měst.
Tak letím k Slunci z hlubin věků,
jím rozpuštěný majíc vlas,
velká jsou má slova díků,
miluji váš lidský hlas.
Od Souhvězdí Velké ryby
za soumraku, noci tmy,
pocel dát vám mohla kdybych
a snít s Vámi mladé sny…
Minem’ se o pouhý vlásek:
O padesátkrát kilometrů milión.
Snad dotkne se mě znalec krásek –
básník, nehledící na bontón.

"XIV. POLIBEK"

- - - Arachnos Muscae Lupus - -

vladimír franta
(2003)

B-l-í-ž-í-š s-e
P-o v-l-á-k-n-e-ch
H-e-d-v-á-b-n-ý-ch
S hypnotikem
Čtverých párů očí
Tak končívá moucha
Na cestách nesnadných
Pod plachtou noci - - -
- - - tvé rty
Svět vstřícný obemykají
Děkuji za smyslnou implozi
Mé molekuly
Tvou částí být si zvykají
Lepší to
Než sejít na celkovou korozi
Nic nedá vzít se zpět
Tážu se, zda hraješ si
Či nepřestaneš
Na hmyzí oběti své lpět
Pavouk mouše vlkem
Je opravdu takový svět?
Však máš-li se mnou
Jen plány snovací
Pak požírán křičím:
„Běda!“ s intonací zvolací
„Stanu se hedvábím!“

„XV. ŠUMNÁ TÝNA“
(Povídka o povýtce zvláštní houslistce)

vladimír franta
7.11.2003

ALLEGRO IRITANDO

Na Kaisaniemi v pasáži
můj sluch málem uráží
srdcervoucí vrzání.
Místo doma v pokoji
holka skřípe v postoji
jak v LŠU na přehrávce.
Zvláštní to deformace.
Seriozně a bez legrace.
Kdo neslyšel, netuší:
Ze salátového vydání,
bez nadání, bez ptaní,
tahá Haydna za uší
…a ruší!
I linka na Volkswageny
či stroje švadleny
jevily by více ducha.
Ona však dříc „fidláto“
sine accompagnato,
vyhlíží jako hluchá.

ANDANTE

Někdy si dopřeje přestávku.
Přeruší vleklou přehrávku,
sní přesnídávky dávku.
Pak opřena o zeď pasáže,
s touž strnulostí vizáže,
zří plakáty velké tiráže…
Je spodobou orchestřiště
ve vleklé pauze koncertu,
kdy hráči stojí v bufetu,
by utratili monetu.
Ti však veřejně necvičí,
kolemjdoucím sluch neničí.
Proč? Rozumu se nepříčí!
Dosvačíc, houslí se chopíc,
spoustu hluku zase tropíc,
městský prach rozvíří Bach.
Zaráží hra i kůže husí,
kolik toho jeden zkusit musí
na Kaisaniemi v pasáži.

ALLEGRO MA NON TROPPO

Na Kaisaniemi v pasáži
můj sluch často uráží
srdcervoucí vrzání.
Dnes je můj cit v pokoji,
kdos' lká jen na hoboji
jak na ohranném pásku.
Sázku s sebou uzavírám a…
nic. Kus dál tu sporadická
vyje jen pila americká.
Kde dlí holka excentrická,
co bez nadání, bez ptaní,
tahá Haydna za uši a ruší?
I reklama od Bercy&Dacy
(Výpůjčka od V+W, pozn.)
co barnumsky nabádá:
„Nestůj a vem si!“
jevila by více ducha.
Ona jistě kdes dříc „fidláto“
sine accompagnato,
dělá se hluchá.

MENUET	

Jednou večer v pasáži
tóny Haydna doráží
tak nezvykle sladce.
Lidé hledí s podivem,
kterak nadnášený héliem
fialový balónek tančí.
Jsa upnutý k futrálu,
dělá holce parádu.
Najednou má na filharmonii!
Jak sólistka souboru
ve večerním úboru
ví bezvadně housti
(no Primus ve svém oboru).
Včera byla tedy flašinet,
Teď virtuos prominent.
Páni, nechápu to valně.
Zřejmě předtím cvičila,
dočasně svět mučila.
Teď září na svém koncertu.

Že jsou to ale maléry
ty předčasné závěry,
poučil jsem se rázem, když -
nazítří se vrátil na zem.
Holka: Staronový bodoir,
hudlá nový repertoir!

AD LIBITUM

Na Kaisaniemi v pasáži
můj sluch zase uráží
bezduché vrzání.
Místo doma v pokoji
holka vrže v postoji
jak v ZUŠ na přehrávce.
Co jen za deformace?
Vážně, vrchol mé frustrace.
Kdo neslyšel, netuší:
Ze salátového vydání
tahá klasika za uši
a ruší.

***

P.S.: Nicméně, komu se to nelíbí,
nechť si to sám na housle zkusí.

„XVI. ZOUFALE STAROMÓDNÍ“
(Nechoďte randit démodé)

vladimír franta
(2001)

V propasti vášní řítí se rád,
milý a sladký zdá se mu pád.
V slzících očích a pro svůj naturel
svět se mu změnil v rozpitý akvarel.
Dobrá mu planeta nevzchází zhusta,
svítí-li do duše, nezdá se pustá.
Tak letí prostorem, jenž není bez ozvěn,
chtěl by svět vášní navěky nezměněn.
Ustaly hloubky se zraku oužit,
moh’ by se sám nad osudem soužit.
Má rád, a proto nedá na boží mlýn.
Padá jak hvězda, než zmizí času v klín.
Slečno,
jsem Váš interessant.
Vy snad po mně máte také passi.
Je-li tomu tak,
věci nechť dějí se, ať si.
Pokud však:
‘La porte du train,
ay-ay-ay,
en marche est bloquée…’
Pak snad jahody se šlehačkou
zchladí mé strastné desirée.
No, a nebo taky né-e.

„XVII. DÁVNÁ LÁSKA“
( Nepekuniární)

vladimír franta
(2005)

Pamatuji Korunu Měděnou.
Neschoval jsem si žádnou,
ni nedostal po nikom zděděnou.
Zhlédl jsem se v minci 1 Ká-čé-es.
Byla na Ní žena sázející lípu.
Nekoupil se za Ni Mercedes,
přesto hřála,
jsouc plna půvabu i vtipu.
Pak ji stáhli z oběhu. Ký běs?
(Kdo jiný by také mohl!)
A platonický rytíř?
Zůstal rázem bez peněz.
- - -
Platonická Láska: krásný sen,
že, pane Hansi Christiáne?
- Po ní zbude hudba srdci drahá -
za ni mě snad Raffaella nepokárà.
Zkuste však dát svoje srdce v plen.
Čekejte, že i vám zazpívá:
"A r r i v e d e r c i,
auf Wiedersehen…“

„XVIII. LABUTÍ RAPSODIE“
(Šermíři surdomutinští)

vladimír franta
(2004)
- - -

Trčím u semaforu,
čekám, až mi blikne,
není mi do hovoru,
Slunce mrak nepronikne.
Už se vidím na zebře,
šlapu v bílé linky,
tiším v duši rozepře,
vykveťte konvalinky!
Znám tyhlety šoféry -
kašlou na akuratesu -,
majetné debonairy,
"řídí si bez stresu"
(pedestriáni nestačí uskakovat:-)
To ženské se usmívají.
Přou se v rukavičkách, vosy.
A uhlazení bozi
(ptáčkové na vějičkách)?
Jim zastavují vozy.
Mé tělo a doprava!!
Ty nejsou v korelaci.
Chodec jsem…
Chodec bez práva
– no jen si trubte –
pro legraci.
- - -

(Mezitím)

Na protější straně zřím
dva muže.
Vášnivě rozmlouvají,
jeden do druhého buše.
Avšak!
Něco mi tu nehraje.
Počkat, to nebude rvačka.
Opilí jsou, no jéje,
i jejich gestikulačka.
Slyšel jsem už mlít nesmysly.
Teď jsem je i uviděl
v interpretaci němých
zlinkovaných strašidel.
Šermovala rukama,
držela se za klopy,
mluvila i nohama.
Co? Nejde mi do kopy.
Konečně.
Svitla zelená.
Dobře, že horuji pro čaje.
Vymýšlím si i bez piva.
O tomhle napíšu, než sníh roztaje.
Nebo ne? Co?
Střízlivý jsem protiva?
Řidiči jsou nějací ohleduplní.
No tohle?
Brno…evviva!

„XIX. DRŮBEŽÍ BALADA“
(Audiatur et altera pars)

vladimír franta
(2004)

Jako vždy hučely ventilátory,
nebylo dne, nebylo noci.
Umělé světlo mělo vše v moci,
lidstvo žilo drůbežími multiplikátory.

Přesto byl na farmě život.
Z tisíců vajec líhla se kuřata
nonstop a furt – chudá i buclatá.
Odevšad táhl se pištivý křikot.

Lidé v pláštích činili hned selekci:
Kuře na vejce, kuře na maso,
na tamto, na oneto,…
Tohleto né, to má protekci,
tamto má být na jatka vzato.

Šťastná mohla být krásná slepička,
byla silná a zdravá, slibná nosnice.
Zatímco lyrický kohoutek optimista
neměl nic krom krasobruslařské zadnice.

Od sebe je dali jako kuřátka:
Slepičku vpravo, kohoutka vlevo.
Slepičku na svobodu, kohoutka v pletivo.
Tak rostla zvlášť malá drobátka.

Slepička dostala hezký výběh venku.
Ví, co vůně lip je i léto babí…
Nesnáší vzpomínku na život slabý,
žije si plnohodnotně vcelku.

Kohoutek poznal jen brojleří halu,
kde blikaly zářivky, jezdily pásy.
Lidé kontrolovali výrobky v obalu
a nemohly být s nimi žádné špásy.

Žil tedy v kleci zavěšené v prostoru.
Nikdy nestanul na pevné zemi
a kamarád byl hlavně s těmi,
s nimiž roli sdílel v tomtéž hororu.

A pak nadešel jeho den!
Bez posledního oběda, cigára,
na pás ho gumová rukavice nakládá.
Dopravník veze duši kohoutí v sen.

Ozvalo se zachrchlání.
Hala jako by ztichla.
Kohoutek si pomyslil:
„Aspoň vám zakokrhám,
když jdu prvně ven.“

„XX. GLADIÁTORSKÁ“
(FORTES FORTUNA JUVAT)
VLADIMÍR FRANTA
(MMIV)

- - -

"AVE CAESARE, KOLOSEUM VÍTÁ TĚ
A LID MILUJE TĚ, NAMOUTĚ.
PŘISTUPME NYNÍ K NAŠIM HRÁM,
DEJŽ POKYN K ZAČÁTKU TY SÁM.
HLE, OCHOZY VSTÁVAJÍ A ČEKAJÍ,
LVI V KLECÍCH MOCNĚ RYKAJÍ.
OTROCI VĚDÍ, ŽE BUDOU ŽÍT,
JEN BUDOU-LI SE NA SMRT BÍT.
AVE CAESARE, IMPERÁTORE NÁŠ,
ČEKÁME, AŽ SVŮJ POVEL DÁŠ.
CIVES ROMANI SUMUS,
A NECHŤ Z CIZÁKŮ JE HUMUS!"

A CAESAR VSTAL, ŠUM ZTICH,
KRÁTCE NATO ROZPÁRÁN
BYL PRVNÍ BŘICH.
HRY ZAČALY.

HOJ! BELLUM OMNIUM CONTRA OMNES
TO ZAPÍŠE SE V ANÁLY
AD FONTES.
MUŽI SE BIJÍ NAVZÁJEM,
UŽ SE NEMUSEJÍ STARAT O NÁJEM,
TADY JDE O HOLE ŽIVOTY.
A DAVY JÁSAJÍ,
SPŘEŽENÍM KLEKTAJÍ PIVOTY.
SKOMÍRAJÍ SLABÉ DUŠE,
VYHLÁDLÉ ŠELMY RVOU MASO,
NEJEDEN VAZ LÁME ZABIJÁK
METENÉ LASO.
CAESAR VYPADÁ SPOKOJEN,
K PROGRAMU JE PŘIPOJEN
JEŠTĚ BONBÓNEK NA DORTU:
ROMÁNSKOU SORTU MÁ BAVIT
TOTIŽ PÁREK VANDRÁKŮ
NALEZENÝCH NA ÚPATÍ LATIA!

(BÝT TU TAK JEAN-LÉON GÉRÔME,
VYMALOVAL BY VÁM TU SCÉNU,
JAK UMĚL TO JEN ON.
TAK SI ASPOŇ PŘEDSTAVTE,
JAK...)

ARÉNA SE VYPRÁZDNÍ,
UDUSANÉ BAHNO HOSTÍ
JEN DVA TRHANSKÉ RIVALY,
Z OČÍ JIM ČIŠÍ MARS
A Z ÚST TEKOU SLIN PŘÍVALY.
SVALY SE NAPÍNAJÍ,
JAK V RUKOU TĚŽKNOU MEČE,
JEŠTĚ CHVÍLI
A UŽ SE NA SEBE VRHAJÍ
DO KRUTÉ SEČE.
OCHOZY ŠÍLÍ,
ZDA-LI PAK KREV ZASE POTEČE.
TOHLE JE NĚCO JINÉHO,
ŽÁDNÍ VYPLAŠENÍ OTROCI,
TOHLE JE OSOBNÍ,
DVA ROZZUŘENÍ BĚSNÍCÍ BULDOCI.
I CAESAR PŘESTÁVÁ ZÍVAT
A SEDÁ SI NA OKRAJ KŘESLA.
JEHO ZADNICE TĚŽKÉ TĚLO
HODINY STRNULE NESLA.
KDYŽ TU SE DOSTAVUJE
VZRUŠENÍ DLE HESLA
- NEJLEPŠÍ NA KONEC.
I LVI V KLECÍCH PŘESTÁVAJÍ ŘVÁT
A HNÁTY ŽRÁT,
NIKDO NESPOUŠTÍ HLEDY Z TĚCH,
CO S SEBOU SE PŘIŠLI PRÁT.
KAŽDÝ BLÁZEN
UHÁNÍ Z JINÉ STRANY,
SNÍ O ZASAZENÍ PRVNÍ,
ROZHODUJÍCÍ, RÁNY.
ŘÍTÍ SE V ÚSTRETY
JAKO FALANGY SPLAŠENÉ,
POVAHY ROZUMEM NEHAŠENÉ.
JEKOT DIVÁKŮ UŽ KVÍLÍ
A MOCNĚ SÍLÍ.
CO STANE SE V PŘÍŠTÍ CHVÍLI?
KDO BUDE ŽÍT
A KDO MRTEV PADNE,
KDO ZVEDNE RUKU
A KOHO ŽIVOT ZVADNE?
TEĎ, TEĎ SE TO ROZHODNE,
JEŠTĚ OKAMŽIK
A BUDE JASNO.

BULDOCI SE ZASTAVUJÍ
TĚSNĚ TVÁŘÍ V TVÁŘ,
Z BĚLEM JIM SÁLÁ VZTEKLÁ ZÁŘ.
CHŘÍPÍ SE NADOUVÁ
JAK PLACHTY LATINSKÉ,
NO CHOVÁNÍ SPROSTÉ,
SNAD ANI NE DĚTINSKÉ.
PRVNÍ CHCE UDEŘIT,
SPÍŠE SE VŠAK KRYJE,
DRUHÝ VYTUŠÍ SLABINU
A S PRVNÍM ZLE JE.
POZVEDÁ OBOURUČNÍ MEČ,
V OČÍCH BLESKNE IRONICKÉ:
„POZDĚ, HEČ!“
AVŠAK MÍSTO MOHUTNÉHO
ÚDERU Z RÁŽE
NA PLOCHO ZBRAŇ
DOTKNE SE PROTIVOVY PAŽE.
DAV STAČÍ ZASYČET:
„C-O-Ž-E?“
PRVNÍ SEVŘE JEHLICI
ZDÁ SE, ŽE MÍŘÍ PŘESNĚ
NA PLÍCI.
KOV Z RUKY NÁHLE PADÁ
TA HOLÁ LIŠČÍ DRUHÉMU ZÁDA.
TÉMĚŘ BRATRSKY.
DAV UŽASLE HUČÍ
PRO TYHLE KOČIČÍ PRSKY.
ČEKAL ZÁPAS NA SMRT
A NE BOJ TAK MRZKÝ.

CAESAROVI AŽ VYSCHLO V KRKU
ZLOSTÍ.
NEJRADŠI BY POŘADATELI
ZLÁMAL KOSTI.
DAV ŽÁDÁ VYPUSTIT LVY,
DŮSTOJNĚ ZAKONČIT HRY.
MEZITÍM DRUHÉMU
PRASKÁ POPRUH ZBROJE,
TVÁŘE PLANOU
Z HOROUCÍHO ZNOJE.
VRHÁ SE NA PRVNÍHO,
TEN PADÁ K ZEMI.
V BAHNĚ SE VÁLEJÍ,
STRKAJÍCE SE.
SOTVA POPADAJÍ DECH,
TO DRTÍ JE VOLNÉHO STYLU
OBJETÍ.
DIVÁCI JSOU Z TOHO
JAKO VÁLCEM PŘEJETÍ.

BALKÓNY KŘIČÍ:
„ŤFÚÚÚ – ČERTOVY DĚTI.
VYPUSŤTE LVY,
AŤ JSOU Z NICH ZMĚTI!“
MOCNÝ CAESAR
UŽ PLÁNUJE POPRAVY,
NEB NĚCO TAK NEJAPNĚ
HLOUPÉHO NEMÁ OBDOBY.
ŽENSKÁ HRUĎ SE VYMANILA
Z ŠATU.
PRVNÍ DRUHÉ ZAKOUSL
SE DO RETU.
TAK SE TAM VÁLEJÍ
V SEVŘENÍ
DRUHÁ NA PRVNÍHO SE TISKNA,
DIVÁCI LÁTEŘÍ,
NEJEDEN SI UPLIVNA, DUPNE
A CAESAR VÍ, ŽE RISKUJE
I-M-P-E-A-C-H-M-E-N-T.
TO UŽ LVI ROZRÁŽEJÍ
MŘÍŽOVÍ ŽELEZNÝCH KLECÍ
A ŠELMOVÉ VELCÍ
NA TLUSTÝCH PRACKÁCH
VALÍ SE KE STŘEDU KOLBIŠTĚ.
ODHALUJÍ ŽLUTÉ KRVAVÉ TESÁKY.
BOHUŽEL JSOU UŽ NAŽRANÍ…
DIVÁCI BĚSNÍ, JSOU NAŠTVANÍ.
SAMI VYSKAKUJÍ NA PLOCHU KOLOSEA.
JEDNÍM KAŽDÝM ZMÍTÁ NAUSEA.
ZLE JIM JE NAD TOU PODÍVANOU.
NEŽ DORAZÍ NA MÍSTO DOPUŠTĚNÍ,
KATASTROFA NEZNÁ SVÉHO RÁMCE.
ZÁHADNÁ FIGURA SE SNÁŠÍ NA KLADCE.
HALÍ VANDRÁKY DO VÍRU A UNÁŠÍ
KE KUPOLI.
BAREVNÁ LÁTKA POVOLÍ, JEN SE ZAPRÁŠÍ.
ČERTOVY RARAŠI,
SKANDUJE DAV.
ŽÍLY MU NABÍHAJÍ NA KRKU.
MÍSTO BOJE SI VYSLECHL
BEZOBSAŽNÉ „VRKŮ“.
KDO JE TÍM VINEN?
CO DĚLAT?
ZACHRÁNCE ZÁHADNÝ
PÍSKOT NEVNÍMÁ.
SOBĚ DĚLÁ ČEST
DEUX EX MACHINA.
POPULUS ROMANUS JE ZOSTUZEN.
NĚKDO MUSÍ BÝT
K ODSTOUPENÍ DONUCEN.
KDO NAJÍMÁ TAKOVOU VERBEŽ?
LOTŘI HRY SPÍSKALI.
HONESTUM NON EST SEMPER,
QUOD LICET.
ZA TOHLE BUDE NĚKDO
VISET.

„XXI. LUNA“

vladimír franta
(1991)

Když vyjde Luna,
Měsíc v úplňku,
a zkříží dráhy hvězd,
skrz tiché šero
prostoupí
věčnost světa,
co snílkům vzbuzeným
zaspat nedá!...
V čase můr
a netopýrů,
v době nočních
stínů.

Když vyjde Luna,
dotkne-li se dechem
Země,
chladná noc
stane se zjevně
třpytivou zahradou,
zrcadlem zemským,
v němž s odstupem
velkým
vzhlédne se
Bohyně Luny,
Měsíce v úplňku,
Seléné.

„XXII. KOSMICKÝ SEN“

vladimír franta
(1991)

Lidé odedávna hleděli
vstříc hlubinám kosmu,
odjakživa toužili
po transvesmírném mostu.
I dnes po dobách Keplera,
Einsteina i Newtona,
upíráme zraky své
do prostor absolutna.

Teď po četných pokusech,
výzkumech a chtění,
dostává se konečně
na mnohá vysvětlení. Jenže
ač zaklapli jsme za sebou
poklopy svých raket,
dál nepokořen zůstává
most obrovitých dálek.

Tak stejně jako předci
pozvedáme hlavy vzhůru
a sníme o zvláštním snu -
o pokoření mostu.
Možná, že pak uvidíme
v tvář překrásným světům,
možná pozvedneme ruce
k ušlechtilým tvorům.


„XXIII. HMATNÝ LIST BOBKOVÝ“
(Vzato melankoholicky)
vladimír franta
(2002)


Na každé jinak vyhlížíš fotce.
Já si tě přesto zapamatoval
a s horoucími tvářemi holce
Tě v úloze chodce miloval.

---

Najáda uprostřed náměstí
je mi tichou náhradou za tebe
a snad ukazuje pro štěstí
své nahé návěstí,
žel po kameni zebe.

Ráda se v deštících koupá,
se mnou se při tom
celý svět houpá.
Na city skoupá je pak tak,
že mlčívám též
a odvracím zrak.

Paterně jen studeným
vločkám sněhu
je lze poznat té sochy něhu.

Uprostřed Obilného náměstí
v obou rukou třímajíc amfory
Krásná Najáda,
sní a hledí
ve vnitřní obzory.
Tak jen čekám,
že i ona se jednou
sebere
a zmizí za hory.

Snad spojenec –
hmatný list bobkový
mně v hádání z boršče napoví,
zda-li se zas jednou sejdeme
či nikoli.

---

Cizí básník,
alias "ňákej chlap“,
Karavele,
co zmizla
v trap.


„XXIV. LIBEREC 1988“

vladimír franta
(2002)

Zmrzky dal jsem si dva kopečky,
paní v řadě za mnou taky.
Pak jí kus té sladké dobroty
mně spadl přímo do boty
a já dělal jakoby nic.

Ne že by jíst chtěla ze země,
pro forma paní zmrzku hledá:
„Kde je?!“
Zajímá ji to náramně
a odejít z cukrárny nedá.

Já statečně jsem se vytratil,
zimu v své botě zatratil.
Pro ni ať zmrzka záhadná je jakkoli,
mně divnější zdají se kruhy na poli.


„XXV. VYPRÁVĚNKA PRO JULIÁNU“

vladimír franta
(2001)

Jižní kříž
žehná chladnoucí buši klid a mír,
domorodý bullroarer
bzučí a skrz úplněk prolétá netopýr,
tradiční bubny kmenů
rozprávějí na dálku,
vysoká stébla trav
se pohupují ve vánku,
ohně aboriginů
barví bledé hvězdy dožluta,
do pomalovaných kůží
vpíjí se barvy prastarého národa,
maje oči přivřené –
lid zpívá věkovité písně pradědů,
děti klímají,
kolébány hlasy šamanských vševědů,
Magellanovo mračno
nebulózně konejší vezdejší svět,
příjemné zabloudění
do pár tisíců mlhovinných let.

Po nějaké době:

Evropané! V červený přišli svět.
Vyhubili Moa. Navlas dopad’ vakovlk.
Toť historie – žádný z hecu plk.
Zeslábly bubny, žalostný bullroarer.
Písničku teď zpívá těžký „Bulldouzr“.
Kdo všiml by si kříže a poselství světů
zaniklých z oblaků jménem Magellan,
když kontinent ovládá nový zeměpán?

Australská města září vesmíru v ústrety,
hraje se opera, točí se dollary,
pomalovaní lidé kouří, chodí v džínsech,
Sluší se to vůbec pro Maory?
Zato mlčí v buši pohozený bullroarer,
Rozmáčkl jej zmíněný výše buldozer,
dospělí usnuli, děti se odnaučily spát,
do pochybných podniků
si zvykly se životem chodit vabank hrát.
Mrak Magellan je překonán.

Otázka (na okraj?):

A že s-s-e
Austrálie
hemží hady?
Pročež na dotyk
suchá je?
Inu proto,
že Ti jako poslední
znají způsob,
jak vyhnat
nepo-s-s-s-lušné
jednou
za čas-s
z Ráje!


„XXVI. DÁMIČKA S CIGARETOU“

(aneb insektace básníka)

vladimír franta
2009

Nejprve Vyslechněte
malé umělecké Motto
toto:

Rozdíl mezi mnou a kuřáky
je ten, že já si začnu kouřit,
až se mi zachce,
zatímco vy kuřáci,
vy jen tak nepřestanete.

- - -

„Nevadí, když si zapálím?“
Zeptá se perleť náušnic
i sladký odeur Orientu.
Rozpaky ve víně utápím
a vím, že brzy v dámském
jak insekt zhynu
tabákovém repelentu.

Elegance zavazuje
a mně snad se jenom zdá,
že gesta Vaše jsou půvabná.
Jak shluk dýmu k čelu pluje,
sužuje mě Vaše otázka
k obstinátní cigarétě…
Kuřte si, však nespalte styl
jako Ikaros kdysi na Krétě.

- - -

Čas-tu-š(t)ká:
(filipika na tabákofilku)

Stručná’s …
VYHLÁŠKA,
Nikolo-Týnko.

Polibků
TŘISTA ČTYŘICET ČTYŘI
bývala’s mi mohla dát,

kdyby
LOMENO
– Stručně řečeno –

Tvůj ret
DVA TISÍCE TŘI
cigaret

do
SBÍRKY
si nechtěl dát…

Jak Ti chutná další páv?
ČTVRTÝ PARAGRAF!
Neuslyším: It’s you I love ...XXX



„XXVII. S PANEM KRAULEM V PATÁCH“

(Kontulan uimahallissa)

vladimír franta
(2004)

Každé ráno vymítám z těla noc.
Plavu si ve své dráze mechanicky,
své srdce osvobozuji z úzké klícky
každým novým tempem ad hoc.
Ó jaká úleva v modři bazéna!
Jaká vnitřní proměna!
Zrána přemítám o všem tak,
až modravé vlny mi um laskají.
Proč se starají a klesnout nedají,
tam, kde kachle tiché kralují?
Ó úleva v modři bazéna,
…vnitřní proměna!...
V příští dráze plave man.
As soudí – on bazénu je král.
Pažemi mlátí o nebohou hladinu,
mě evidentně má za spodinu,
muskulatura svítí sítí kapilár,
v očích svár. Jak valí vlnu,
P(l)iji vodu a hynu.
Man je parník kolesový,
místo srdce buší parní stroj:
'Z cesty, kdo nemáš stejnokroj!'
Šklebí se mi pan móresový.
Jakápak úleva bazéna.
Prý proměna?
Když tu se závodník unavil.
Vodu pořád sprostě bije.
Předvádí, že si silně žije.
Ale nějak zpomalil.
Prsa nasadil.
Ó modři!
Změna.

---

Jsem plavec na dlouhé trati,
voda je mým druhým domovem.
Nevěřím sám, je to s podivem,
svalovec na mě kolo tratí.
Leze po žebříku, div nespadne,
ještě zachytí můj pohled:
'Ó, jaká úleva v modří bazéna,
viď, srdce, je to bezvadné.'


„XXVIII. BALADA O MUŽÍCH“
věnováno tribunovi lidu Járovi P.

vladimír franta
(2004)


Ano. To jsme celí my.
Železní koně od vazelíny
mířící po zarostlých kolejích
do skvělých časů zítřka.
Zvnitřka srdce žhne reflektor
a naše duše nezná kazů.

Jsme krutě nemoderní.
Naše sny - kolibříci rozverní -
nás o celé míle předbíhají
a z Olympu mávají. Takřka
na dosah se zdají… docela,
aby je pak "Hóra" draze proclila.

Ano. To jsme celí my.
Králů ostrých výhybek syni
jedoucí za hejnem „zlatých rybek“.
Nesnášíme ticho. S bleskem bouřka
je náš jistý živel. I ozón,
i městský večerní neón…

Jsme tak sveřepě věrní.
My železní baroni silní a něžní
všem těm důvěrně známým zastávkám...
V tmách se modlíme a není přetvářka,
že k polárkám našich životů přes propasti
jak zvětralé kameny vytrvale vzhlížíme.

P.S.

Jsme už dospělí.
Je to tím horší, čím dýl to trvá...

-------
Odpověď Jaroslava Pospíšila alias Tribuna lidu
nadepsaná jako "Věnovací oplátka:-)"
Jarda mi poselství zkomponoval a doručil až roku 2011

nejsi nomádem
bud' svým jak umíš
pestřejší než kdy
jsou oblaka
i druhá půlka světa
i lidi z proudů
oltářů,strojů
i ti druzí
přednosti upřednostní
sám dohlídneš nejdál.....


"XXIX. TEMPI PASSATI"

(Nazdar Zajícové a Maierky)

vladimír franta
(2004)

Kdykoli jsem v cizích krajích,
jedno jdu-li sám či na jih,
vidím stále známé tváře,
tahle však nepatří Báře,
támhleta sousedce Máře.
Proč mám pocit, že je znám,
Bůh tu suď a pověz sám!

Cizí lidé v městských parcích,
nechávají na rozpacích,
rokují ve známých hlasech,
jiná jména mají v pasech,
ševelí jak zrnka v klasech.
Proč mám pocit, že je znám,
Bůh tu suď a pověz sám!

Jindy jedu v autobusu,
svět se míhá, né bez vkusu,
v spleti zvuků známá slova,
svádí uši stále znova...
a jsou hezká, přímo snová.
Proč mám pocit, že je znám,
Bůh tu suď a pověz sám!

V cizím městě v cizím parku,
spatřím letmo známou Šárku,
na lavičce že by Zajíc?
Cosi čte a dech svůj taje,
nevšímá si ani za nic.
Proč mám pocit, že je znám,
Bůh tu suď a pověz sám!

Co dnes dělá Maierová,
"Mlle 2B Eiffelová";
Kde pracuje "tamten" Honza?
Kdo je z dětství ještě pozná?
Ta záplava let je hrozná...
Já mám pocit, že je znám,
Vím to dobře, povím vám!

Kdykoli jsem v cizích krajích,
jedno jdu-li sám či na jih,
vidím stále známé tváře,
tahle však nepatří Báře,
támhleta sousedce Máře.
Proč mám pocit, že je znám,
Bůh tu suď a pověz sám!



"XXX. UTINAM DIES VESTRI
BONI SINT"

Znělka dobré nálady
pro klavíristky Hanku a Blanku
PF 2000

vladimír franta
(1999)


/: UTINAM DIES VESTRI BONI SINT! :/ 2x

De rebus iucundis saepe cantate,
mentem sanam confirmate,
etiam bene valete,
nihil Vobis deerit.

/: UTINAM DIES VESTRI MAGNI SINT! :/ 2x

Et none musica Vestra auditur,
si id a corde oritur?
Carmina pulchra componite,
nihil Vobis deerit!



„XXXI. LVÍK S BÍLOU HŘÍVOU“

vladimír franta

2002

Všechno spí v prašném půldni,
jenom lvík s bílou hřívou
nechce spát, den má rád,
se svým stínem jen si hrát.

Milován savanou svou
tenhle divoch v květu sil,
špeci lvici hezkou v líci
tuze moc si oblíbil.

Den co den za ní brousil
dotěrný jak letka vos.
Žádný div, že od té lvice
dostal na kokos.

V prašný den kočka zívne
a vyskočí na nohy,
z hřbetu střepe prach všech pouští
a (s)krz houští jde si pryč.

No tak křič, malý lvíku,
křič si klidně ostošest.
Neslyší tě krásná lvice,
plíce nejsou trubek žesť.

Jenže počkat, vždyť ta lvice
zastavuje ladný krok,
otáčí se a zve lvíka:
‘Však dorosteš napřesrok!’

Ovšem, lvík už malý není,
stal se z něho mladý lev.
Dohonil si svoji lvici
a nad pouští zazněl řev.




„XXXII. MÁ MALÁ NOČEŇKA“

(Valerián Velérii)
vladimír franta
(neznámo kterého roku)


Hvězdy nejsou…
Pouze šelest na březích vane.
Oblázky zvoní.
Slza loudá se…
Kdy přijdeš? Hm?
Tajemná Lampyris,
Po květech pupalek,
Lehoučká Proserpíno?
Pospěš si honem dnes
Než udělá se rozedníno.

„XXXIII. VLADIMÍR O SOB(N)Ě“
(2004)

Jsem staromódní.
Co jinak o mně říká se – pomluvy.
Ohrnu ret spodní,
není-li s kým ztratit slova rozmluvy.
Přátelé vzorní:
baron von Münchhausen, Gulliver a já
jsme kluci nezkrotní.
Řád ctíme, ale jdeme naším směrem
my lvové promoklí.
Na pevné zemi umíme také stát,
srdce se uskrovní.
Zavadíme-li o štěstí jedenkrát,
duše hned zprostorní
a můžem si zalétat.


------



"XXXIV. DISKOTÉKOVÁ VOLENKA"
(Qu'avez-vous à répondre à cela?)

vladimír franta
(2012)
---------

Žokej disků
točí sladký song.
Září stroboskop.
Čekám dámu
ve francouzském letovisku,
již přislíbil mi horoskop.

Výstřižek ten
u sebe nosím
napříč parketem…
Co když máte
dneska večer lepší program
tam někde u Vás za městem?

Starý horoskop,
lichotník jeden,
stál vždy za pohled.
Naposledy
máte šanci. Pak zapomenu
na Vás i kolik je mi let.


"XXXV. HAVRANÍ OČI"
(Bon appétit!)

vladimír franta
(kdysi)
---------

Vstávám a hned přemýšlím,
Zda tentokrát se dostavíte na oběd
(v jedenáct)
Zda spatřím znovu Vaši tvář
A Vašich vraních očí zář,
V jedenáct
(V pondělí)
Nad kouřícími talíři,
V tom skvělém Spolku strávníků a poetů,
Chci na Vás patřit jako dřív,
Páč úmysl můj není křiv
Vy víte

Labyrintem lichotek
Vás možná jiní vodí,
To se přece také dá.
Kdežto Já Vám skýtám
stálou účast nejen
v čase kdy se obědvá…

Už nám nesou jídla svody
Tedy dobré chutnání mi nechte Vám přát
Žádné povídání k obědvání,
To si rádi přeci necháme pak

Snad Vás neodradí ani tuňák
Ani tuhle nastrouhaný parmazán
Tak blízko opět sedíte,
A pěkně na mně hledíte
Vy víte,
Vy víte…




"XXXVI. GAMBIT"
(za nějž se žena nebude nikdy hanbit)

vladimír franta
(2010)
---------

Citát:
Muži milují ženy
Ženy si mužů váží
Sv.Pavel Efezským (Ef: 5/33)

Coby žraločí zub mezi korály
na průsečíku drah osudu
podpatek čeká na souřadnici
snad na štíhlonohou gazelu...
Neví, že ona takových jak on má plný sáček.
Podpateček, oh-la-la, naivní moudivláček…

Za frontovou linií mezi kostkami
spoléhá na záchranu, jež nepřijde.
Štěstí i prokletí jest:
Vyroben je z plastu.
Ó, tisícletá deprese !

Neutopíš se ni v chlastu.

---

Člověče, kolik je kolem takových
Naseto!

Jak že se dnes mám?

„Ale jo, jde to!:-)“



"XXXVII. PETRA SLAVÍ DNESKA SVÁTEK"
(Vše nejlepší:-)

vladimír franta
(kdysi)
---------

‘Zbudilo se horké ráno,
Štuky plotů pálí do očí,
V modři nebe utápím díky
Že přát Petře,

Můžu zkraje dřív,
Než přátel fronta

– Mě jak vždycky, –

Přeskočí.

Jaký to krásný začal den!
Broskve zralé roní slzy šťáv…
‘Zbudily Tě také vůně ze zahrad,
Když pilas’ ráno

Své dva tři doušky
K nám dovážených

…orientálních káv?



"XXXVIII. THEATRUM MUNDI"
(Dum spiro spero)

vladimír franta
2010

Jedinou nadějí je Láska.
Ten srdcelam nezastaví nic.
Ani pravda.



"XXXIX. POSVÁTNÁ"


vladimír franta
(kdysi)
---------

Zvířený prach se z píšťal zved
Kupoli salvy barev zasypaly
Člověk malý na chvíli zbled'
Tóny v srdci oheň rozdoutnaly
Smířený svět pocítil stud
Řasami lidé hudbě zaplesali
Nářků je dost i otrav z nud
Odkud že ty tóny se vzaly?
Tisícům vyhýbá se snah
Záhada vetkaná v prostory lodí
Ten pojem zůstává vždy Bach,
Jenž mezi píšťalami zvoní.


"XL. PAX VOBISCUM"
("Mupy-Mup")

vladimír franta
2010

„Geiger-Müller“ ,
tluče v skráních
jak slavík
neb datel
tvrdohlavý.
A osud…
roztává hned v dlaních
by zanik’
à la François Vatel,
maître d'hôtel dravý,
jenž neunes’
společenský
bo-re-del.

jako rozsypané
korále,
jako vojsko v poli
bez krále,
jako akrobat
před salto mortale –
volající na poušti
vítá nový rok:
Utrhačům všem
Zacpem’ tuby
A počechráme bradky
Vždy a všude:
Dva kroky vpřed
A žádný zpátky!



"XLI. LIST POSÉLACÍ"

vladimír franta
(L.P. MMV)
---------

My, chevalier čistého srdce
a patřičných mravů,
důsledný straník železným zásadám,
ctitel férových her,
z pozice svého skromného,
však šlechetného jistě stavu,
tu těšíme se na naši schůzku –

I kůň náš pofrkává.
Odfrkává si od horkých černých nozder
když:
S holými, odřenými kotníky od ostruh
ho plni nedočkavosti,
přátelsky dloubem do žeber:-))))

Váš upřímný přičinlivec, ale též sváteční fotelový flanér.


"XLII. MÁJOVÁ"


vladimír franta
(kdysi)

----

V živoucích kapkách vědomí
se snáší Velká láska,
v zelených listech větvoví
se rodí příští sen.
Hned věřit bych chtěl aprílům,
budiž to naše sázka,
že v lesích stojí vílí dům,
kde první máj je věčný den…

Tak tanči pro mě v mechu dál
Bludičko prudké vášně.
Tvou lásku bych si předsevzal
Než padnu vysílen.
Nechám oči přivřené
Když odložíš svou masku
A nebe bude zšeřelé.
A šumět bude klen.


"XLIII. PYRANÍ STACCATO"
(Akreditované kousnutí)

vladimír franta
2011

----

Tvář –
se neusmívá,
nemajíc licenci.
Lhář –
hru přiostřívá
obklopen spiklenci.
Mař –
si kazisvěte,
zítřek tě odsoudí.
Znáš –
tak akorát
plivnutí velbloudí.
Máš –
v zásobě
principy, kredity.
Plaš –
vrabčáky:
„Kanóny nabity!“
Hlaš –
zostra jen
tarify zpřísněny.
Laš-
kuj s jinými
ve světě vlivnými.
Věz, –
že my máme
své nervy z ocele.
Vždy-
cky vstaneme
pravou jen z postele.

–

byli jsme tu,
a budem’ i po tom,
až
z pýchy tvé
zanikne poslední
a---t---o---m.


"XLV. MUŠKA JENOM ZLATÁ"

vladimír franta
1999

(písňový text)

Jednou z jara dopoledne
nebe se pročistí.
Malá muška na obloze
letí si pro štěstí.
A jak poletuje oblohou
v záři slunce nad hlavou,
míří za svou jarní vidinou.
Lidé před ní však nesmeknou
a havěť honí domnělou,
Jednou ji ke své škodě vzpomenou.

Navzdory všemu lidskému kletí
muška na parapet sletí,
kapka medu zlatem skví se zde.
Jenomže z druhé strany honem
mravenci už lezou sborem,
situace dramaticky vyhrocená zle je!
Jak by mohla malá muška
Odolat přesile?
Hmyzí hádka tedy zdá se
rozhodnutá už je.
Jenže aprílové počasí
a deštík dubnový
rozhodli se, že tam dole
klid zas obnoví.
A tak zatáhla se oblaka
a prolila slzy nebeské,
aby urovnala spory
pozemské.
Kapka medu zmizela, zdá se,
muška přesto usmívá se,
křídla se jí vodou blyští,
ona si je v klidu leští.
Mravenci jen lamentují,
mouše stále vyhrožují.
Ona jim ze stébel trav
zamává na pozdrav
Hej!:-)

Jednou z jara dopoledne
nebe se pročistí.
Malá muška na obloze
Letí si pro štěstí.
A jak poletuje oblohou
v záři slunce nad hlavou,
míří za svou jarní vidinou.
Lidé před ní však nesmeknou
a havěť honí domnělou,
jednou ji ke své škodě vzpomenou.


"XLVI. AŤ ŽIJÍ LENKY"

vladimír franta
2004

Vše nejlepší ke dni Lenek
ve znamení sněhu února,
oslavme to tancem divoženek,
než k ránu jemný prašan okorá.

Nechť ohniště plá nebem uhlíků,
třešňové dřevo vonně praská.
Plujte s labutěmi v dešti rohlíků,
jenž střídkami nábřeží polaská.

Mé upřímné gratulace k svátku.
Přeji, co přát zvládne suchý pán.
Budiž to stejně dobré jářku
jako reprodukce od Marolda
či výstavní kalich,
jímž chlubívá se
darovaný tulipán.


"XLVII. NAROZENINOVÁ"

vladimír franta
2004

Dnes obloha zatažená
Vyspal jsem se do šeda
Včera ještě modrá byla
Hezké „ántré“ do léta:-)
V hořčičném jsem včera poli
Pozoroval hbitý hmyz
Čmelákům jsem dal po roli:
Athos, Portos, Aramis…
Bude pršet asi hustě
Mrakové se chuchvalí
Zůstanu as ve své krustě
Než se voda převalí.
Narozeniny jsi měla
Přeji všecko nejlepší
Dám vypálit salvu z děla
Ať to ví svět vezdejší:-)


"Provazochodci"
(Sen se stal skutečností)
Vladimír Franta
(2020)

---

I číslo máš krásné!
Tak volám,
teď ozývám se,
v uších hlaholí mi zvon.
Telefon vypínáš
a názor už na mě máš…
Co slyším?
Jen přerývaný tón.
My dva
provazochodci
na drátě telefonním
– tuzemští domorodci
předvčírem ve spojení –
(a s) krokem vodoměrky,
s pamětí vzorně sloní,
proplujem’ jednosměrky.
V lehounké loďce slovní,
v praskotu mikrofonu,
lze tušit vždy zelenou
na příštím semaforu.
Slyšet tě bez prodlení
navzdory pánůmjánům,
mluvil bych od večera
až k božím ránům!
A píšu Ti básně,
daruju je za hubičku,
důvěrně rozverné jsou.
Třeba jen předstíráš,
že mé verše nevnímáš,
pak svými slovy
řekneš verzi mou.
My dva
překrásní sobci
v prostoru telefonním
hned jak dva ledoborci
toužící po spojení
na pláních rozmrzlých gest…
Co není, může se stát
na křižovatce dvou cest.
V praskotu mikrofónu,
v hábitu šumivých slov,
oděná’s do třpytek hvězd
a schopná vždycky mě svést.
Já zapomněl se tak rád
v slunečném předvčerejšku.
Já v tobě lepším se zřel
– ve svém protějšku.





"L. V.F. - VLASTNÍ HANOPIS"
(2007, monolog pro Hlas roku, Lady Radio - Radio Man, Divadlo bez zábradlí)

Říkají mi smutný zpátečník, pan zapomenutá tradice.
HMM.
Člověk s nejmenším „č“ na světě.
No prosím, už mi rudnou líce.
Nanic hodný darmošlap, pecivál, darmojed.
CHÁÁ.
Připouštím, život není med. Rád si přispím a v supermarketu se občas zapomenu v ochutnávkách.
MŇAM.
Ale že vyhořelou, zkrachovalou existencí bych měl být? Prr, to odmítám.
Nebo, nechám vás na vážkách.
CHÁÁ, CHÁÁ.
Vrabci štěbetají, jak pro ideje klopýtám o kdekterý kobylinec…a jak s ním hnojím jahody.
Já, zahrádkář-staromilec.
CHÁÁ, CHÁÁ, CHÁÁ! SAMÉ LŽI! JÁ VÁM DÁM, JAHODY!!!
Zlí jazykové mě nazývají ctibažným narcisem, sebou samým posedlým, jenž nevystrčí čumák z domu.
DÝMĚJOVÝ MOR NA NĚ! SAMÉ POMLUVY A SAMÁ VODA K TOMU.
Můžu snad za to, že mi zrcadlo nastavuje chápavou tvář?
PROTO TY, HROMADNÝ LHÁŘI, KLIDNĚ MI DÁL MOU POVĚST MAŘ!
Máš mě za tetičkáře a věčného příštipkáře neschopného prolomit časoprostor.
Zrádná panna jsem prý za znamení. Proto pozor!
Má vykořisťovaná a zneuznaná duše je očividně jako vzducholoď. Všem ukradená.
NEŘEKLI BYSTE.
Žiju na předměstí s trapným účesem, s očima na stopkách, kde čekám na rozvojovou šanci.
Stačilo jedenkrát hrát skromného muže dbalého cti a mravů,aby mě to vzápětí přivedlo
do řečí coby nekomunikativního omrzu, mlčku s prázdnou makovicí. Jářku, chlapec z nudných krajů.
VIZTE, ŽE NECHÁPU TO.
Už jako dítě jsem řešil kvadraturu kruhu, suchou vodu, špičatou kouli, kámen mudrců a mládí elixír.
Jakou jsem sklidil reakci? Jen jsem slyšel: „Pane, vy a ten váš plezír…!“
Za průlomový objev cest, které nikam nevedou ocenění veškeré žádné. Tak si přislazuji svůj kalich
hořkosti medem ze složnokvěté smetánky lékařské. A přemýšlím o nelidské duši lidské.
TAKŽE MI DOVOLTE SE JEŠTĚ JEDNOU OHRADIT A ZDŮRAZNIT:
Menší než ostatní nejsem parazit. Jen ošklivější a hloupější. Ale v klidu. Propadliště dějin, žumpa
věčnosti a kout zapomnění dostatečně široké jsou pro všecky.
Proto aurevoir, má úcta a merci beaucoup.
Jdu zas dál. Jen, co přidám do kroků.


www.vladimirfranta.cz



vladimir franta home page